Málem jsem tu nebyla...

Chtěla bych se vám svěřit s něčím dosti osobním. Svěřit se s tím jak jsem se chtěla zabít. Bylo to v mém nejtěším období života.

 Trpěla jsem šikanou ve škole a neochotou rodiny s tím cokoli dělat. V té době jsem začala poslouchat Arakainy a Dymytry. Díky těmto skupinám vlastně asi i žiji. Jeden den toho bylo na mě fakt hodně.

 Cítila jsem se sama, nechtěná a zbytečná. Stála jsem u kolejích, brečela a poslouchala hudbu. Jel vlak, rychlík který u nás nestojí. Zoufalý člověk dělá zoufalé činy. Já však díky Dymytry a Ne nikdy! dostala chuť pokračovat.

Neskončit s neprožitým životem a jet dál. Díky nim jsem tady. V tu chvíli jsem si řekla : chci je aspoň jednou vidět na živo, chci psát tak dobrý texty jako Protheus, chci se proslavit...  Tyhle myšlenky přebyli ty špatné a já měla hned touhu a důvot pokračovat.

Vděčím za to jak Arakainu tak Dymytry kteří v tomto období pro mě byly víc než moji rodiče. Ačkoliv je neznám, nemluvila jsem s nimi mi moc pomohly překonat to zlé. Teď jsem už ve fázi kdy o sebevraždě neuvažuji a to hlavně díky nim. Nebýt jejich inspirativní tvorby nikdy bych tento blog nepsala.

Dnes už jim děkuji po druhé a budu jim jistě děkovat ještě mnohokrát protože díky nim tu jsem.
Doufám, že jsem vás moc nezdepresnila!

Oblíbené příspěvky