Já jako holčička?

Rozhodla jsem se rozpovídat o své minulosti a zkrátka o sobě. Nebyla jsem zas tak moc holčičí bytost křehkého pohlaví. Nejradši jsem si jako malá hrála na koberci s cestičkami. Jezdila jsem tam s mini modelem Harley Davidson a mini panenkou z dortu v papírovém oblečku z kapesníků. Na dveřích jsem měla plakát s červenou motorkou. Nejvíc nadšená jsem byla v létě když jezdil tatínek na motorce do práce a vždycky mě pak kousek svezl. Motorky miluji už od děctví a jen tak mě to neopustí, ale co mě opustilo jsou autíčka. Ty jsem kdysi měla ráda ted nemusím cokoliv s motorem s větším počtem kol než dvě a menší maximální rychlostí než 100. No jako malá jsem dostala od dědy autodráhu a taky auto na dálkové ovládaní tehdy jsem to milovala. To bylo o vánocích kdy jse dostala první vlastní panenku. Byla z části hadrová a z části plastová a mluvila. Během dvou let záruky byla dvakrát reklamována a rok po záruce přestala fungovat zase. No kvalitní kousek to byl. Jako správná holčička jsem měla i dětskou kuchyňku kde jsme si později i s mým o šest let mladším bráchou hrály dost dlouho. Možná až moc. Stejně jako s mojí baby Born panenkou. Mojí další zábavou bylo hrát si se starou klávesnicí na to že mám počítač. Měla jsem skutečně velkou představivost. Hrála jsem divadlo s plyšáky a dělala všemožné kraviny. Nikdy jsem se však až na vyjímky nechovala jako pravá holčička. Kdyby na mě někdo chtěl navléct něco růžového něčím bych praštila. Jsem, ale ráda za to co jsem prožila. Jsem prožila něco bez internetu a počítače. A hudba? Byla jsem odkojena na rockové hudbě konkrétně na Kabátech. Občas mě provází až do ted.
Jak jste prožily děctví vy? Jste holčičky v růžové nebo byste do téhle barvy v životě nevlezly?